JOSKATEL - cycling and triathlon team

11.7.2009 - Praha - Karlštejn Tour Kooperativy a České spořitelny

Je jedenáctého července devět hodin dopoledne a já netrpělivě očekávám příjezd svého kamaráda Pepy, abychom společně vyrazili k našemu vůbec prvnímu oficiálnímu měření sil v závodech horských kol. V několika předchozích týdnech jsem zapochyboval, mám-li toto zapotřebí, ale jelikož se považuji za člověka, který rád zkouší nové věci, rád testuje, co jeho organismus vydrží a protože se pokládám za soutěživého jedince, dlouho jsem této výzvě nevzdoroval. Kamarád přijíždí s minimálním zpožděním a během několika minut vyrážíme naložit posledního člena týmu, našeho řidiče a tak trochu s nadsázkou řečeno, servismana Honzu, alias Kozlíka. Počasí nám přeje a během jízdy probíráme některé záležitosti týkající se závodu, ale také našeho soukromí.

Konečně jsme na místě. Dorazili jsme lehce před desátou hodinou dopolední na pražské závodiště v Chuchli, které na nás působí ospalým dojmem, jako by se tu ani žádné závody konat neměly, natož potom, aby se tu proháněl bezmála tisícihlavý dav šílenců na horských kolech. V klidu se zaregistrujeme a zjistíme vše potřebné k blížícímu se závodu. Při cestě zpátky k našemu servisnímu vozu je již parkoviště slušně zaplněné a já s námahou mezi závodníky připravující své naleštěné a bezesporu drahé MTB speciály hledám trekové kolo, se kterým k závodu nastoupím. Nic jiného mi totiž ani nezbývá. Žádné jiné kolo ani já, ani Pepa nemáme.  Počasí nám naštěstí přeje a tak se ani tímto handicapem nenecháme zneklidnit a v klidu se chystáme do připravených závodních dresů a treter. Kozlík nám zatím umě připevňuje na naše stroje startovní čísla a čipy pro měření časů.

Je půl dvanácté, do závodu zbývá necelá půlhodina a my se řadíme do přiřazené startovní pozice na chvostu závodního pole. Je to logické. Pozice na startu je přidělena podle vyjetých bodů v seriálu „Kolo pro život“ a protože je to náš debut, jsme zařazeni do poslední skupiny. Stále koukám kolem sebe, jestli nezahlédnu stejného „exota“ jako jsem já a můj kamarád, který by se rozhodl do tohoto klání vstoupit na stejném typu kola jako my dva. Po nějaké době nacházím přibližně další tři závodníky, což mě uklidňuje. Nakonec, mezi téměř tisícovkou zúčastněných to není až tak málo. Ve volné chvilce sahám do zadní kapsy svého dresu a vytahuji balíček obsahující téměř dvacítku kapslí. Pečlivě a opatrně ji se zájmem okolo stojících závodníků rozděluji na polovinu a podávám ji Pepovi, který nevěřícně kroutí očima a ptá se mě, jestli mu po tom nepraskne pumpa (srdce). Uklidňuji jej se slovy, že pokud není těhotný a nemá srdeční potíže, v klidu může toto množství pozřít. Podotýkám, že se jednalo o běžné doplňky stravy, zajišťující ochranu svalů, dodání energie vašemu organismu a další substance, o kterých se tu ale nebudu rozepisovat. Myslím ale, že okolo stojící a možná ani Pepa tomu nevěří, jeho následný sportovní výkon „ala Fantozzi“ tomu jednoznačně odpovídá. To je mi ale docela jedno. Zapíjím svou dávku a dál s Pepou probíráme taktiku dnešního závodu, která zní, držet se spolu, neboť pouze náš týmový výkon může slavit úspěch a zajistit nám věčnou slávu.

Zbývá minuta do startu. Profesionálové vpředu startovního pole jsou nažhavení, já se svým kamarádem a dalšími závodníky nezávazně konverzujeme jako u odpolední kávy. Přeci jen ale musím přiznat, že lehká nervozita na mě působí. Je to můj první závod a můj organismus na to reaguje po svém. V takových a jiných okamžicích bohužel tělu neporučíte. Ozývá se startovní výstřel a následuje ho mocné povzbuzování fanoušků a komentátora závodu. My však dál stojíme a bereme nastalou situaci s nadhledem a humorem. Po půl minutě se dáme do pohybu a absolvujeme první zaváděcí okruh po klusáckém závodišti, během kterého polykám tolik prachu, jako ne za celý svůj dosavadní život. Tisícihlavý roj včel byl vypuštěn z úlu a nemilosrdně se žene vstříc novému dobrodružství. Nikdo a nic jej nedokáže zastavit. Ti výkonní, kteří dorazili pozdě, se museli zařadit až na samý konec startovního pole a tak hned od začátku šlapou jako o život, aby získali lepší pozici hned po startu. Zanedlouho opouštíme stadion a po asfaltové silnici se řítíme směrem na Radotín. Všichni šlapou jako blázni a já si uvědomuju, že dneska to bude skutečný závod a ne žádná víkendová vyjížďka s Pepou, kterých jsme absolvovali bezpočet. Stále se držíme spolu a myslím, že jsme úvod závodu zvládli takticky skvěle. Přijíždíme pod první kopec a díky skrumáži zůstávám trošku pozadu, Pepa mi odskakuje na nějakých deset metrů. Díky úzké cestě a nemožnosti souběžného jetí se náš rozdíl ještě zvyšuje a v zatáčce se mi Pepa ztrácí. Nikdy by mě nenapadlo, že ho znovu uvidím až za více než tři hodiny v cíli. Naše skvělá taktika, kterou jsme ladili dobrý měsíc tak vzala za své po necelých patnácti minutách závodu. Z asfaltky bleskurychle přejíždíme do volného lesního terénu a mně je jasné, proč drtivá většina závodníků používá široké pneu. V měkké lesní mokré půdě se má úzká kola boří, kloužou, ale já se nevzdávám a bojuji ze všech sil, svého téměř metrákového těla. Závod však pokračuje a mě míjejí další šílenci, kteří na startu zaspali a nyní se snaží dohnat své ztráty.

Můj tachometr ukazuje čtrnáct ujetých kilometrů a moje stehna a lýtka jsou tvrdá, jako snad nikdy předtím. Cítím se strašně, nohy bolí, kolo se boří, další a další o třicet kilo lehčí rakety mě míjejí a já si uvědomuji, že do konce závodu mi zbývá necelých 35 kilometrů. Toto vědomí mě sráží ještě níž a já poprvé skutečně lituji, že jsem se rozhodl tento boj podstoupit. Jediným pozitivem je vědomí, že na dvacátém třetím kilometru je občerstvovací stanice. Za normálních okolností na které je můj organismus z dosavadních zkušeností připraven je devět kilometrů kousek. Bohužel, tohle je něco jiného. Zapomeňte na víkendové vyjížďky s přáteli a občasné závodění s kamarády, tohle je boj na ostří nože, ale já bojuji o víc, já bojuji o přežití! Prudký výjezd střídá rychlý sjezd v terénu, během kterého si neodpočinu. Můj stroj lítá mezi kameny a kořeny jako splašený býk a já spíš než abych jej řídil a ovládal, snažím se na něm udržet jako kovboj, krotící zuřivého býka. Následují další strmé stoupáky a prudké sjezdy a můj organismus zažívá něco neskutečného. Krev se mi vaří v žilách a ve svalech se mi musejí srážet decilitry kyseliny mléčné, protože jinak taková bolest není možná. Nechápu, jak mé kolo může držet pohromadě, ale o to větší respekt si zaslouží. Myslím, že trpí stejně jako já a upřímně ho lituji. Chce se mi brečet zoufalstvím, chce se mi zahodit své kolo. Vyčítám si své rozhodnutí se zúčastnit a během těchto myšlenek zažívám neuvěřitelnou bolest, doposud nikdy nepoznanou, skutečně nikdy předtím. Myslím na svou rodinu, kamarády, kolegy. Hlavou se mi honí spousta šílených myšlenek nedávající žádný smysl v tom, aby mě napadaly právě v tuto chvíli. Vysvobozuje mě až dlouho vyhlížená občerstvovací stanice. Stavím svůj speciál a odkládám jej stranou. Během chvíle do sebe vrhnu čtyři kelímky iontového nápoje, sním kousek banánu a dva koláče. O sportovní výživě přece něco vím a tak doufám, že mi přijaté rychlé cukry dodají zpět ztracenou energii, která se bezvládně povaluje někde na desátém kilometru tohoto závodu. Marně! Jdu se projít a protahuji své nohy a tělo, doufajíc v úlevu a konsolidaci zmasakrovaných svalových vláken. Zase marně! Po přibližně tříminutové přestávce nasedám zpět na kolo a vydávám se dál vstříc novým zážitkům, snad příjemnějším než ty, které jsem zažil doteď. Zase špatně. Čtyři vypité ionťáky, banán a koláče byly asi příliš a tak se mi melou v mém žaludku, asi jako prádlo v zapnuté automatické pračce při ždímání na maximální možnou míru otáček. Dál trpím jako raněné zvíře čekající na ránu z milosti, která však nepřichází. Dál makám jako o život, vždyť do cíle už zbývá méně než dvacet kilometrů! Dostávám se z krize a prvně v závodě cítím, že se mi jízda daří. Hnáty mě sice bolí, ale to k takovému závodu patří a nikdo se tomu nevyhne. Je nutné to přijmout a naučit se takovou situaci zvládnout. Já to však prozatím neumím. Na druhé občerstvovací stanici vypiju jeden ionťák, sním banán, nechám si dolít prázdnou lahev a během minuty jsem zpátky na trati. Dál absolvuji šílené sjezdy a ještě bolestivější výjezdy, míjím fotografy a zuřivě povzbuzující zájezd německých důchodců. Nevěřil bych, že mi někdy v životě postarší Němka udělá takovou radost, jako dnes. Dál letím naplno za závodnicí z týmu MTB České Spořitelny a snažím se jí držet. Když už nemůže, snažím se jí povzbudit, vystřídám jí na čele naší dvoučlenné skupiny a táhnu jí pro změnu já. Jede se nám skvěle a tahle spolupráce přináší konečně své výsledky. Bezpochyby je to lepší než kdybych jel s Pepou…. Tady je totiž i na co se dívat. Kolegyně je totiž sympatické a přitažlivé děvče. Užívám si jízdy a dokonce jsem schopný sledovat i krásy přírody…. Je tu nádherně. Jsme na 45 kilometru a jsme zpátky na asfaltové silnici a míříme zpět do Radotína. Do cíle zbývá něco kolem osmi kilometrů. V duchu si procházím zbytek naší trasy a vím, že cíl je nedaleko. Z kopce dolů do Radotína, doleva a zpět na závodiště. Už to není daleko a to mi dodává odvahu a nečekaně i příval nových sil. V tu chvíli však vidím v dálce asi dvouset metrů pořadatele v zelené vestě, který gesty ukazuje směr jízdy vlevo. Nechápu! Žene mě zpátky do lesa pod kopec. Má kolegyně je nějakých deset metrů zpět, i přesto jí slyším, jak říká: „Tenhle kopec nesnáším.“ Pod vidinou nedalekého cíle se ve mně probouzí chuť si zamachrovat a zlehčit situaci a tak jí hbitě odpovídám: „Mně je to jedno, já ten kopec neznám“. Vedu své kolo k vrcholu a dobrý pocit z jízdy je totálně pryč. Trpím jako zvíře, které si uvědomuje, že toto jsou jeho poslední okamžiky života. Nesčetněkrát se s kolem zastavuji, abych dočerpal síly, které jsou však dávno pryč. Ty poslední se povalují dole pod tím smrtelným krpálem. Snažím se držet pravidla, když nemůžeš, tak přidej, ale nevím, jak tohle rčení Emil Zátopek myslel. Ve všech svalech mých dolních končetin jsou zakousnutí nemilosrdní vlčáci, jak říkáme křečím, a já se tak seznamuji s další nepoznanou situací v mém životě. „Těší mě, jmenuji se skutečná bolest, a budu Vás doprovázet až na samý vrchol a možná ještě dál“, říká ta mrcha a myslí to smrtelně vážně a svému slibu skutečně dostojí. Po několika šílených minutách jsem na vrcholu krpálu a uvědomuju si, že moje kolegyně volila příliš decentní slova pro sráz, který jsem právě vylezl.

I přesto nasedám na svůj stroj a dávám se do pohybu. Skutečně následuje sjezd na asfaltovou silnici a já mířím zpět na stadion. Na asfaltu stihnu předjet několik stejně ochromených závodníků, jako jsem já a osamocen vjíždím na klusácký ovál. Do cíle zbývá nějakých šest set metrů a já dál šlapu do pedálů, jak jen to jde.

Za několik chvil projíždím cílem a zažívám krásně nepopsatelné momenty. Nedají se vyjádřit slovy, ale myslím, že se ve mně mísí euforie, obrovská radost z dokončení, snad hrdost, ale také příšerná bolest a vyčerpání. Tyhle pocity se spojí v jeden krásný a nepopsatelný stav, který se nedá s ničím jiným srovnat. Nedá, prostě tohle je nejvíc. Slézám z kola a plnými doušky si užívám těch krásných chvil, pro které tohle všechno stojí za to vytrpět. Kdo to nezažil, nemůže to nikdy pochopit.

Když se vrátím zpátky do reality, organizátorka mi podává balenou vodu v plastové lahvi a já piju jako kůň, který právě doběhl Velkou Pardubickou, která trvala víc než tři hodiny. Následně vidím, že cílem projíždí také má spolujezdkyně, které za hodně vděčím. Jdu jí poděkovat, políbit a nabídnout pití, které s díky přijímá. Prohodíme několik vět a já začínám hledat svého kamaráda, který už musí být v cíli. Nikde jsem jej nepředjel, nikde jsem jej nezahlédl. Mezitím do cíle dojíždějí další a další.

Toulám se závodištěm, ale v tom mraveništi Pepu nenacházím, za to se však vítám se servismanem Kozlíkem a sděluji mu své dojmy z právě absolvovaného mučení. Kozlík, jakožto znalý servisman dobře ví, že je potřeba okamžitě doplnit cukry a proto mi odchází koupit jedno točené pivo. Dál potom sedíme v prostoru startu a bádáme po Pepovi. Nakonec se shodneme na tom, že si najde on nás. Po chvilce se však oválem žene grošák v modrém dresu a při průjezdu cílem na nás něco haleká. Poznávám v tom šílenci mého kamaráda a nechápavě zírám, jak je možné, že přijíždí s dvacetiminutovou ztrátou. Po chvilce mi Pepa vysvětluje neskutečně krutou a nespravedlivou realitu. V nestřežené chvilce se totiž spolehnul na orientační smysl závodnice, za kterou jel také on v háku a která mylně zatočila. A ač se jel závod na 53 kilometrů, Pepův tachometr ukazuje nekompromisně šedesát. Je to pašák J. Aby té smůly neměl málo, poté co se vrátil na správnou trasu, stačil ještě píchnout, což dokumentuje hřebíkem, který si vzal jako suvenýr. Ani na tuto variantu však nebyl připraven a tak vzal své kolo na ramena a uháněl s ním dál. I zželelo se jednomu z projíždějících borců toho marnivého zoufalce a poskytl mu vše potřebné, aby také Pepa mohl být v cíli klasifikován a splnil si svůj velký sen. Nevěřícně kroutím hlavou a bavím se jeho zážitky, protože kdo jej zná, dobře ví, že toto může potkat snad opravdu jen jeho.

Pijeme další pivo a probíráme vzájemné pocity ze závodu, naší skvěle zvolenou taktiku a pomalu se chystáme k odjezdu. Vyhlášení výsledků je plánováno na pátou hodinu, ale vzhledem k tomu, že jsme se umístili v sedmé stovce, nemá cenu čekat na medaile. V rychlosti se opláchneme, převlečeme špinavé a propocené dresy, nakládáme kola a mizíme směrem k domovu.

Zažil jsem fyzicky nejnáročnější den ve svém životě. Více než tři hodiny neustálé bolesti, urputného boje s terénem, se svým tělem, svojí psychikou a ostatními závodníky. Zažil jsem nádherný a neskutečný zážitek, kterému se nic nevyrovná. Můžete jezdit v tuzemsku nebo Alpách, ale tohle je jiné, tohle je totiž závod. Je to sport jako žádný jiný a já jsem rád, že můžu být jeho malou součástí, byť mé ambice nikdy nebudou vysoké. I přesto jsem rád, že jsem zdráv a že mi je umožněno se těchto klání účastnit. Brzy nashledanou…