JOSKATEL - cycling and triathlon team

Před dvěma týdny mi volá kamarád Jirka Bouma a říká mi o možnosti dvoutýdenní dovolené v pyrenejských kopcích, které bude projíždět na silničním kole. Vždycky mě tyhle zájezdy lákaly, ale nikdy jsem nesehnal parťáka, který by na podobnou akci vyrazil. Je to nabídka, která se neodmítá. Dal jsem si den na rozmyšlenou, ale po půl hodině od prvního telefonátu Jirkovi závazně potvrzuji svou účast, platím zájezd a strašně moc se těším na den D. 

Je úterý dvanáctého srpna a já na poslední chvíli dokupuji potřebnou výbavu, snažím se vyřešit soukromé záležitosti a pokud možno zbavit se i pracovních povinností. Domnívám se, že odjezd je v jedenáct večer, ale Jirka mě vyvede z omylu. Odjíždí se v devět. Špatně jsem se koukl do propozic, takže budu mít trochu honičku, ale nic, co bych nezvládl. Ve třičtvrtě na devět jsem v Praze na Roztylech, nakládáme bagáž, kola se upevňují za autobus do speciálního vleku na kola. Díky Pepovi za poskytnutí izolací, které ochrání můj stroj před možnými odřeninami. V půl desáté večer vyrážíme směr Francie. Kdo zná cestování autobusem, ví, jak úmorné to je. Člověk si neodpočine, nevyspí se, přijede naklepaný, unavený a možná trochu i rozladěný. Tak a teď podávejte nějaké výkony..... Druhý den v pozdním odpoledni jsme v kempu, pod vrcholem prvního, ještě nepyrenejského vrcholu, věhlasného Mont Ventoux. Někdo ještě skáče na kolo a jde se projet, my s Jirkou vybalíme bagáž, postavíme stan a jdeme na pivo. Času a prostoru pro cyklistiku bude ještě spousta a my se nikam honit nechceme.

Etapa 1 - Dvě tváře Mont Ventoux

Ubytovani v kempu pod stanem ve vesnicce Flasan se v osm rano budime. Snidame ovesnou kasi, rozinky, sacharidy, kakao, ovoce a chystame se pokorit bajny Mont Ventoux (1912 m). Z kempu vyrazime snad posledni sest kilometru do mestecka Bedoin, kde oficialne zacina 21 km stoupani. Je teplo, slunecno, skvele podminky. Vyrazime. Jede se krasne v rytmu, jsme plni sil a ocekavani, predjizdime spoustu cyklistu, kteri dnes miri stejnym smerem. Jsou ruzneho veku i pohlavi. Od sestiletych deti po sedesatilete damy a jiste osmdesatilete pardaly. Stoupani se priostruje a ja jsem rad, ze mam vzadu kazetu se triceti pastorky. Strasne mi to usnadnuje. Jirka jede "jen" 25 a to je znat. Po chvili jedeme kazdy sam svoje tempo. Dal stoupam a kopec se zveda z osmi az na jedenact procent. Dres propoceny, slunce pali, ale ja jsem stastny. Plnim si tu sen, krasny sen. 5 km pod vrcholem cekam na Jirku a dal jedeme spolecne az k pomniku Toma Simonse, ktery tu zemrel na selhani srdce pri dojezdu etapy tdf. Jeho srdce nevydrzelo fyzicky napor a mnozstvi dopingu, ktery mu koloval v zilach. Zbyvaji asi tri kilometry. Na vrchol dojizdim sam, Jirka vzapeti. Delame fotky, kecame, gratulujeme si a za chvili mirime druhou stranou dolu. Ceka nas krasny opet 21 km sjezd do mestecka Mauricene, ktery prerusime kratkou zastavkou v kavarne. V poledne jsme pod kopcem a premyslime co dal. Potkavame par lidi z nasi skupiny a ptame se na jejich plany. Pak prijizdi Jirka s Janou, sousedi z autobusu a navrhuji pokorit horu jeste ze druhe strany. Souhlasime a vyrazime. Zacina krapat. Prechazi to v dest. Ochlazuje se. Jedu s Jirkou od Jany a po deseti km parkujem pod pristreskem. Zmokli, promrzli premyslime co dal. Prijizdi Jirka. Shodneme se, ze nejrozumejsi je se otocit a jet dolu a pak do kempu az dorazi Jana. Jana je tu. Pokyne, neco zahlasi a miri dal k vrcholu. Ta holka je cvok. Nasedame a prokrehli se snazime zahrat. Chvili to trva, ale jde to, zvlast ve dvanactiprocentnim stoupani. Mijime Janu a jedem ve trech, pak zase ve dvou. Jirka zvolnuje a ceka na Janu, ja zase na Jirku, abych nahore nestal a neprochladl. Spolecne ten kopec krotime i podruhy. Podruhy se vyfotime, koupime magnety na lednici a sjizdime v ty zime a desti dolu stejnou trasou prvniho stoupani az do kempu. Bilancujem a shodujeme se na tom, ze nas tu ceka jeste spousta driny a ze jsme se hned nemuseli vydat. Dame sprchu, veceri, zabalime se a mazeme k autobusu. Ceka nas nocni prejezd do Pyreneji. Predpoved pocasi - silny vytrvaly dest.

Etapa 2 - Dobití Hautacamu

Pod Mont Ventoux za deste balime, nakladame a prchame. Ceka nas nocni prejezd do Pyreneji, coz znamena, ze se zase nevyspime. Rano jsme v kempu, kde stravime tri dalsi noci. Nikam se moc nehrneme, v klidu vybalujeme a pomalu planujeme dnesni vyjezd. Nakonec pada volba na dalsi velke jmeno, jimz je  Hautacam. Petkrat vrchol dojezdu tour, naposledy loni, kdy tu Vincenzo Nibali ukazal, kdo vyhraje tour. Jedeme ctyri. Ja, Jirka a Jirka s pritelkyni. Sedmnact kilometru po proudu krasne, ciste a jiste studene reky, utece jako voda a my stojime na pate hory. Ten kopec ma patnact kilaku s prumernym sklonem pres sedm, maximum je dvanact. Domluva jasna. Kazdy za sve, sraz na vrcholu. Vyrazime. Jana zustava vzadu, Jirka nas chvili drzi a pak nas pousti. Jedu s druhym Jirkou, ale ne moc dlouho a jedu sam. Ten kopec je strasnej, utahuje a sroubuje se a neslevi ani o pid. Kazdy kilometr ma znacenou nadmorskou vysku a procento stoupani, o ktere se zvedne. Do osmi procent to jde. Devet procent je hrana, ktera uz nechutna, deset je strop, vsechno nad je uz hodne na moral. Jedu a myslim na kamardy, kteri museji tocit tezsi prevody, zasluhuji velke uznani. Dal tocim a kdyz nemuzu, jdu ze sedla a slapu ve stoje tak dlouho, jak je potreba. Zhubnul jsem a jizda ze sedla mi problem nedela. Kilometry utikaji, mijim stada krav, telat a ovci, ktere mi primo v silnici komplikuji vyjezd a ja dal makam. Premyslim, jestli by sem vyjel Pepa. Urcite vyjel. Ne tak rychle, ale vyjel. Konecne jsem nahore. Stastny, spokojeny a unaveny jim buchtu, piju a cekam na partaky. Za dvacet minut jsme komplet a ceka nas odmena, sjezd dolu. I u toho si clovek makne a v pozornosti neradno povoliti jest. Mirime do mesta, kde na namesti dame neco k piti a vyrazime do naseho kempu..

Etapa 3 - Tři vrcholy

Pul sedmy rano me budi kluci z vedlejsiho stanu. Asi nemuzou spat a tak se rozhodli vzbudit i par lidi okolo. Serou me. Venku prsi. Probiraji pocasi a predpoved neni vubec dobra. Dest, dest, dest. Serou me jeste vic. Prset prestava kolem pul desate a v miste, kde bydlime uz dnes nezaprsi. V mistech, kde budeme jezdit, bude prset vydatne. Jako by destovy mrak putoval s nami. Domlouvame, se v particce peti lidi, kterou jsme rozsirili o pruvodkyni Katku, kam vyrazime a ja jsem rad, ze prosazuji svou. Plan je jasny: tri vrcholy, 115 km, 2700 nastoupanych metru. Tezka prace, ale kvuli tomu jsme sem vsichni prijeli. Kdyby ne, mohl jsem jezdit rovinu na Truba. Je uzasny, jak se tu cloveku zmeni vnimani v tom co je kopec, jak je dlouhy a kolik procent by mel mit. Tak tedy, kopec od paty po vrchol meri alespon deset kilometru, je jedno v jake nadmorske vyssce je vrchol. To muze byt hodne matouci, dnes jsme se o tom presvedcili. A ted to hlavni: mluvim-li o stoupani, pak to ma sklon alespon 7%. Vsechno pod je brano jako rovina, vysvobozeni, relax. Dokonce jsem se pristihl, ze se mylne domnivam, ze ve 4% stoupani jedu z kopce. Jirka vcera rikal, ze jsme pri ceste domu ve 4% jeli rychlosti 35 km, s vetrem v zadech, nutno podotknout. Zpatky ke dnesku. Stejne jako vcera sjizdime z kempu do 12 km vzdaleneho mestecka, kde primo v jeho stredu zacina osmnactikilometrove stoupani na vrchol Col de Spandelles, 1378 mnm. Stoupani neni tak prudke az pod vrcholem se nam postavi nekolika 12% useky a vrchol nam ukaze nadherny pohled do udoli. Za to stoji sem vystoupat. Co jsme vyjeli, na druhou stranu spadnem dolu a vratime se do vysky cca 400 mnm. Tady z male vesnicky zacina zatim nejhezci stoupani. Slunce hreje, najednou je 30 stupnu. Sundavame navleky a vyrazime. Mijime pasouci se stada ovci a krav, ktera jsou vsudypritomna. Jen tak se loudaji po pastvinach, ale i silnici. Kdyz ty krasna zvirata mijim, vim, ze jim tahle mista patri, zatimco ja jsem vetrelec. Pastevecky pes spi u silnice, asi ma splneno. Jedeme kazdy sam, svoje tempo. Sraz je vzdy na vrcholu nebo odbocce. V kopci je i skupina holandanu a tak vzajemne pomerujeme sily. Nahore prohodime par slov a jedeme si po svem. Prave jsme vystoupali na vrchol Col de Soulur 1474 m. Jsem tam z nas prvni, na Janu budu cekat tak dvacet minut. Krasne pocasi je pryc, prichazi mlha, dest a zima. Zalezam do bistra, dame kafe, male pivo a cekame na ostatni a radime se co dal. Holky s nami uz na posledni vrchol, Col d' Abisque 1709 m nejedou. Je zima a prsi. Vyrazime jen ve trech. Ceka nas uz jen 400 vyskovych metru, nemusime totiz klesat az do udoli. Vrchol, pres ktery se nekolikrat jela tdf je uzasny. Kdybych sem nejel, hodne by me to mrzelo. Jdu si koupit magnet na lednici, ktery mi prodava typicky vypadajici francouz. Drobnejsi prosedively muz s bradkou, typickou francouzskou cepici, cisty, uhlazeny a prijemny... Bohuzel nemame moc casu, fotime se u patniku, pamatniku a tri obrich kol pripominajici tdf a musime dolu. Je nam velka zima. Nasazuju pod helmu cepici a zaciname sjizdet temer tricet kilometru do mestecka, ze ktereho nas vystup zapocal a pak dalsich 12 km do kempu. Jsme doma, letime do sprchy a na skvely burtgulas, ktery ve Francii nemaji, ale ne tak dobry, jaky dela muj tata.....

Etapa 4 - Dvakrát do dvojky

Na tenhle den jsem se hodne tesil a i po nem jsem spokojeny. Dotkli jsme se Spanelska a dvakrat se prehoupli pres dvoutisicove vrcholy. Jeli jsme ve ctyrech, Jirkovo Jana si udelala volno, jakoby tusila proc. Z kempu deset kilometru po rovine, ktera ma stoupani 4-5%, do mestecka na kafe. Ostatni mi rikaji, jestli jsem to tempo neprehnal, ale nohy mam dobre, proste jedou. Dame kafe, steluju kufry na prave tretre, ktere mi nesedi, az je posteluju snad nejhur jak to slo. Dalsich stejnych pet km na patu trinactikilometroveho stoupani s prumerem pres sedm procent a maximem na 12%. Pridali se k nam dva nasi kluci takze je nas sest. Za chvili jedem dva, ale nemam to moc rad, radsi bych jel sam a tak Martinovi odjizdim, ale neujedu. Nechce to pustit a az dva km pod vrcholem je jasne, ze me nedojede. Udelam na nej dve minuty, ale vydal jsem se tak z 80%. A to jsou pred nami dalsi dva vecholy. Postupne na vrchol Port de Boucharo 2270 m na francouzsko-spanelske pomezi dojizdi ostatni.posledni ztrati na tomhle kopci 20 minut. Tim se nechlubim, jen smekam, protoze on se s timhle nemilosrdne krasnym kopcem rval tak dlouho a zvitezil. Velky respekt. Mimochodem to bylo doposud nejhezci stoupani. Vyfotime, pokecame s dalsima lidma od nas a jedeme zpatky na patu kopce na kafe a pivo. Pak znovu dalsich pet km dolu a vpravo, kde okamzite zacina druhe stoupani. Po peti kilometrech uhneme vpravo a v souvislem 12% dvoukilometrovem stoupani se doplazime k prehrade. Zkontrolujem hraz, sjedem zpet a pokracujem dalsich deset vzhuru az na Cirque de Troumouse 2100 m. Jedu volnou, abych posetril na zitra. Na vrcholu jsem treti. Hotovo konec, teda skoro. Odmenou nam je tricetikilometrovy neprerusovany sjezd az do kempu.
Zaver
Delka 95 km, nastoupano 2800 m na trech kopcich. Nohy drzi, oproti ostatnim myslim ze zacinam ziskavat. Zitra nas ceka prejezd do jineho kempu, jehoz soucasti je vrchol, modla ci ikona Tour de France, slavny Tourmalet. Doufam, ze budu mit dobre nohy.....

Etapa 5 - Tourmalet

Kdyz se rekne Tourmalet, kazdemu kdo neco trochu vi o cyklistice, naskoci slovo Tour de France. Pocasi ne nejlepsi, ale ani nejhorsi. Dnes opoustime kemp a prejizdime do noveho. Bagaz nalozime a autobus nam ji preveze do noveho kempu, my trasu absolvujeme v sedle. Vyjizdime uplne posledni, protoze do nasi profi skupiny jsme prizvali Katku a Vojtu, nase pruvodce. Hned od zacatku stoupame na slavny, bohuzel v mracich schovany Tourmalet (2114 m). Na vrchol dojede kazdy sam, podle svych sil. Dame si kafe, boruvkovy kolac, vyfotime, koupim si magnet na lednici a jedem dolu. Odrazime posledni s Katkou a po padesati metrech sjezdu ma defekt. Prehodime dusi a ona po dalsich triceti metrech pichne znovu. V plasti je dira. Podlepime na dojeti a letime patnact kilaku ve sjezdu sedmdesatkou. Pod kopcem ceka prejizdivsi autobus na posledni dva opozdilce. Menime plast a ze me se stava zrucny mechanik. Jsme posledni, vsichni jsou davno pryc. Letime vstric druhemu vrcholu, kterym je Col de l'Aspin (1489 m). Krasny, uhlazeny jedenactikilometrovy kopec s krasnym vyhledem do udoli. Na vrcholu potkame par pardalu od nas. Dvanact dolu do mestecka Arrau, kafe, citronovy kolac a hura na posledni vrch, kterym je jen 8 km dlouhy Col d'Azet (1580 m), s nekolika souvislymi desetistupnovymi useky. Moc hezky. Zacalo prset. Slovo "Col" pred nazvem kopcu znamena sedlo, takze se pres vrchol prehoupnes a na druhou stranu sjedes. Pak uz jen sjezd deset kilometru do noveho kempu. Nevim jestli jsem to psal, ale od doby co jsem tu, jsem neobedval. Kazde rano snim maximum mozneho. Vzdy mame ovesne vlocky, susene datle, neco jako colacao a liskove orechy. Cele se to prelije vodou a vznikne kase. Snim, co se do me vejde, pak jeste vanocku s nutelou a caj s medem. Telo je pripravene. Pres den nejaky kus kolace ke kafi, cokoladovou tycinku nebo gel. K veceri jsou vetsinou testoviny nebo ryze, vetsinou s masem. Mam to rad a vyhovuje mi to. Tak tolik asi ke stravovani. Zitra mame odpocinkovy den, cca 80 km s 2 km stoupanim k prilehlym jezerum. Pocasi ma byt lepsi nez dnes, tak snad se nespletou....

Etapa 6 - Volný den

Volny den, pred prejezdem do Spanelska a nejvyssi nastoupanou etapou. Vyrazili jsme na kratkou 55 km vyjizdku. Cilem byla horska jezera a prehrady. K nim vede prvnich trinact kilometru pohodove 4% stoupani a nasledne desetikilometrove stoupani s prumerem pres 8%. Pak uz jen kochani se prirodou, trocha jidla a piti a dlouhy sjezd zpet do kempu. Vic nic.

Etapa 7 - Viva Espaňa

Rano vstanem, sbalime stan a bagaz. Vsechno nalozime do busu a po snidani vyrazime na nejdelsi etapu pres tri vrcholy, ktera konci ve Spanelsku. Konecne je teplo, horko, slunecno. Jede se dobre, nohy funguji, uz se adaptovaly. Jedu jak muzu a to na co zrovna mam, aby mi to neco dalo. Pstupne zdolame Pres Col de Peyresourde (1569), Col du Portillon (1293) a spanelsky Port de la Bonaigua (2072) az do mestecka Esterri, kde nocujeme. Zitra dame Spanelsku sbohem a presunem se do Andory. Chyli se nam to pomalu ke konci. Skoda...

Etapa 8 - Andora

Z kempu v Esteri vyjizdime jako vzdy posledni po pul desaty. Po nas uz jen autobus, ktery kopiruje nasi trasu do Andory. Kousek pred hlavnim mestem Andory, kterym je Andorra la Vela nabere par jezdcu, kteri nestoji o to klestit si cestu provozem zasekanymi ulicemi, coz neni nas pripad. Hned od kempu nas ceka prijemny tricetikilometrovy sjezd do mestecka Trest, kde nam tachometr ukazuje prumernou rychlost pres 37 km/h. V malem bistru dame kafe a neco sladkeho a vyrazime dal. Okamzite zacneme stoupat na vrchol jmenem Col del Canto a nikdo z nas netusi, jak tezky je to kopec. Podle jeho vysky (1720 m) to mel byt jeden z tech pohodovych, ale nadmorska vyska je to posledni, co jej muze charakterizovat. Kazdeho z nas ceka rovnych dvacet kilometru zatracene tvrde prace. Jedu ostrou hned z kraje. Citim se dobre a chci ze sebe dostat maximum. Neslevim si, sam sobe nastupuju a trpim. Na kopci chybi ukazatele, ktere jsou na jinych kopcich, ktere informuji o vzdalenosti zbyvajici na vrchol a sklonu kopce v nasledujicim kilometru. Jsou to zatracene dulezite informace umoznujici vam planovat jak nalozit se silami. Takhle muzete jen tusit a byt prekvapeni. Vetsinou nemile. Nevim jak dlouho jsem jel ten kopec, ale urcite bude patrit k tem nejintenzivnejsim, ktere jsem tu zdolal. Jel jsem naplno, ale citim se dobre, den ode dne lepe. Jako by si telo zbyklo a adaptovalo se. Uvidime, jak na tom budu zitra. Vrchol s krasnym vyhledem do udoli, jehoz steny lemuje silnice, kterou budeme sjizdet. Na lavicce cekam na kamarady, piju, jim, opaluju se a odpocivam. Ceka nas asi patnact kilometru krasneho sjezdu, deset kilometru roviny, ktera neni rovinou a jsme u autobusu. Dame neco k jidlu a piti a letime do Andory. Provoz houstne. Ulice jsou precpane. I tak dorazime do centra, kde se vyfotime u poutace na za par dni startujici Vueltu, dame kafe a mirime do kempu za hlavnim mestem. Cestou projedem vice nez kilometrovym tunelem na jehoz konci nas odchytne sprava tunelu. Jsou v pohode, bez pokuty nam rikaji, ze je to zakazane, nebezpecne a ze jsme meli jet jinudy. Souhlasime, maji pravdu. Loucime se s nima a letime do kempu jmenem Xixerella, mista naseho posledniho kempovani. Zitra nas cekaji okolni kopce, pak nalozime kola a nase mise bude u konce.

Col del Canto 1720 mnm, 20 km stoupani.

Etapa 9 - Na třech vrcholech Andory

Posledni den, snidane i vyjezd. Nicmene zadny odpocinek, ale dalsi kus tvrde prace. Snidam strasne moc, naproste maximum, co jsem schopen pojmout. Kasi se susenym ovocem, pecivo s pomazankou, ovoce a caj s medem. Po snidani si musim lehnout, abych aspon neco vstrebal. Ac jde o posledni etapu, bude patrit k tem uplne nejtezsim. V planu jsou tri vrcholy prekrasne Andory. Dva nad dva tisice vyskovych metru, treti tesne pod. Jedu dnes sam. Citim se dobre, nechci na kopcich cekat na kamarady, kteri jedou sve vlastni tempo. Jsou s tim v pohode, je to logicke. Nema cenu, abych je stval a oni me brzdili. Hned z kempu ve vysce nad 1400 mnm se zacina soupat na Port de Cabus (2.328 m). Patnactikilometrove stoupani dava znat, ze uz jsem na pokraji sil a ze pryc je vcerejsek, kdy jsem se citil skvele. Kazdy den je jiny. Ostre slunce zdime posledni me sily a ja jsem rad, protoze proto jsem sem prijel. Nahore se otocim, pokoukam a stejnym smerem letim sedesatkou dolu. Ty sjezdy jsou uzasne. Vynahradi vam tu bolest, kterou absolvujete, abyste si je mohli doprat. Padam az do mestecka Massana odkud zacina vystup na posledni dva vrcholy. Brzy jsem v meste Ordino odkud vede sestnactikilometrove stoupani na vrchol Port de Rast (2.363 m). Unava a vycerpani v tom vedru je silene, ale za hodinu a pul driny jsem na vrcholu. Krasny vyhled, restaurace, kafe, pivo, neco sladkyho. Na terase sedim snad hodku, kecam s kolegou, ktery ceka na kamarady z Krnova pak vyrazim. Uzasny, sjezd az do Ordina odkud se silnice zase prudce zvedne na muj posledni vrchol Col de Ordino (1.981 m). Na pate hory potkam Jirky s Janou, kteri maji hotovo. Ujistuji me, ze stoji za to, vyskrabat se nahoru a tak jdu. Deset kilaku vzhuru boli, noham se uz nechce, ale musi. Posledni ctyri kilometry jdu total plny kule a nechavam tu sve posledni sily. Mise splnena beze zbytku. Vycerpany, spokojeny a stastny. Udelam fotku, najim se, napiju a stejnou cestou zamirim do kempu dat sprchu, zabalit veci, najist se a vyrazit domu. Pres noc dojedem do Italie, kde se vykoupeme s v nedeli v noci budeme doma. Pondeli mam volno a jsem za nej moc rad...