Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jestřebí hory 2012

27. 11. 2012

2.6.2012

 

Jestřebí hory České spořitelny.

 

Je sobotní ráno a já vjíždím na zatím poměrně prázdné parkoviště, kde se uskuteční druhý díl seriálu Kola pro život. Tentokrát mě čeká 55 výživných kilometrů v Úpici, které se nacházejí v podkrkonoší, okresu Trutnov. Přijel jsem sám, protože Pepu skolila střevní chřipka a tak zůstal doma. Trápit se v kopcích nemělo žádný smysl.

 

Jsem tu s dvouhodinovým předstihem a tak v klidu ladím kolo i sebe, jím a popíjím všechno, co by mi mělo v dnešním závodě pomoci, jdu se projet, abych zahřál svaly na provozní teplotu. V hlavě si plánuju strategii, s jakou do dnešního klání půjdu a co je mým cílem. Chtěl bych se znovu dostat pod tři hodiny a David mi stanovil jako cíl 150. místo. Uvidíme, cíle to jsou hodně ambiciózní.

 

Řadím se do své startovní zóny, volám svým nejbližším, pro pár milých slov a s prosbou, aby na mě ty tři hodiny mysleli a slibuji, že až mi bude nejhůř, vzpomenu si na ně a to mi pomůže, posílí a vyvede z temnoty zákeřných krizí.

 

Přesně v pravé poledne zazní startovní výstřel a více než pětisetčlenný dav se vydá vstříc krásnému závodu v nádherné horské krajině. Rozhodl jsem se tentokrát vzít za to na krev hned od začátku a prokousat se přes pomalejší závodníky, abych pak v místech, kde se to štrůdluje, musí se čekat a dá se jet jen singletrack měl už lepší pozici, orazil si a v klidu pokračoval dál. Bohužel, takové místo na tomto závodě nepřišlo. Po třech kilometrech do kopce mám hnáty napumpovaný krví a mně je jasný, že dnešek bude hodně o morálu. Jedu dál, trochu se srovnám, sem tam se chytám nějakých parťáků a docela to ubíhá. Na dvacítce ujíždím parťákovi s Goofi teamu, se kterým jsem jel asi od pátýho kilometru. Má krizi a nestačí a tak to tam posílám sám. Má asi o patnáct kilo víc než já a mě se zdá logický, že nemohl tohle tempo vydržet, byť jeho lýtka mají parametry Rumenigeho. Na třicítce to už ale těžce koušu a technický lesní terén mi dělá hodně velké problémy. Je to krásná trasa, hodně hravá a příjemná, ale v těchhle chvílích mi není vůbec dobře. Drží se mě holka z České spořitelny a sem tam někoho i sjedem, ale je to už hodně o bolesti a síly citelně ubývají. Ten přepálený začátek si bere svou daň. Na pětatřicítce jsem totálně na kaši a vědomí, že do cíle je dvacet je strašná představa. Sem tam mě cvakne do stehna křeč, při sjezdech mám kalný oči, moc toho nevidím a na svým stroji spíš vlaju. Vážně to teď nemám vůbec pod kontrolou. Za chvíli mě docvakne i parťák Goofi, kterýmu jsem na dvacítce ulítl a vypadá, že mi co nevidět uletí. Říká, že překonal krizi a že je dobrej. Můžu se pokusit se zakousnout a zkusit a nebo se na něj vykašlat a jet si svoje tempo. Pomalejší, klidový, na jistotu. Nemohl bych se sám sobě podívat do očí a říct si, že jsem udělal maximum, že jsem se vydal ze všech sil. Nebyl bych šťastný, nemělo by to cenu. A tak za to s vypětím všech svých „žádných“ sil beru a držím se Goofiho. Vážně mu to jede a já za ním plápolám jako prapor, ale vlaju celou dobu statečně. Točí těma svejma Rumenigovskejma hnátama jako parní stroj a já se v duchu omlouvám za své předsudky. Jako by mi chtěl říct, že za to, že jsem ho podcenil, mi to teď všechno vrátí. Občas mi cukne na 10, 15 metrů, ale vždycky si ho docvaknu. V jednom kopci nám ulítne holka ze spořky a už jí nechytneme. Jede jí to do těch kopců krásně, famózně, holce padesátikilový… Klobouk dolů. Goofi to valí, co to dá a mě několikrát napadne to odpískat. Na druhou stranu si říkám, že i on musí mít někde strop a tak to koušu a rvu se ze všech sil, které už nemám. Jsme někde na padesátce a já si říkám, že už to nepustím, že už to s ním musím za každou cenu dojet. Přichází ještě dva výživný brdky, který jedu za hranicí svých dnešních možností, ale nějak je utočím. Následuje sjezd do prostoru cíle a v čase 2:58:40 protínám cíl. Totálně vyčerpán, úplně mimo, ale s nádherným pocitem zadostiučinění, uvolnění, bolesti, vůle, štěstí, radosti, dodrženého slibu, euforie a já nevím čeho všeho. A když se tohle všechno spojí v jedno, vím, proč tenhle sport miluju. Podávají mi pití a jídlo, odštipují čip. Podávám ruku Goofimu, plácám ho po ramenou a děkuju mu. Nevím jestli mi rozumí, protože jsem ve strašných sračkách a spíš chrčím, všechno se se mnou točí. Popojdu patnáct metrů dál, kde mě nemilosrdně k zemi skolí křeče, které se mi zakousnou do stehen i lýtek obou nohou. Je mi, jako bych vylezl z ringu po dvanácti kolech s Tysonem….., smrt.

 

Když se konečně vzpamatuju volám Joskovi. Joska mě chválí a já se pomalu dávám dohromady. Piju vodu trochu se najím. Zajedu k autu pro prachy na pivo a potkávám Davida, který vyhrál svou kategorii na 85 km trati a celkově byl třetí. Společně čekáme na jeho stupně vítězů. Skončil jsem 184 a nesplnil cíl, který mi stanovil. Třeba příště no J

 

Spokojený, s pocitem dobře odvedené práce, s díky všem kteří mi fandili, mysleli na mě a byli se mnou sedám do auta a jedu domů. Dneska to líp nešlo, nechal jsem tu všechno a ještě k tomu něco přidal. Dobrá práce. A příště znovu, zase a pokud to půjde, tak lépe…. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář